vitejte ve svete RYTIRU

Výsadní postavení mezi středověkými chladnými zbraněmi měl bezpochyby meč. Tato zbraň zůstává dodnes v povědomí lidí jako symbol rytíře, což je pozůstatek daleko významnější, hlubší a složitější symboliky souvisící s touto zbraní ve středověku - můžeme jmenovat teorii dvou mečů, která měla podle příkladu apoštolů dávat jakýsi vzor rozdělení moci v křesťanském světě; taktéž si můžeme připomenout notoricky známý akt pasování rytířů. (tak mě napadá: zkuste si představit pasování třeba sekerou, kopím nebo palcátem J Že to jde dost špatně? Tak na tom meči asi fakt něco bude) Se zdokonalováním výrobních postupů se v průběhu středověku stávají meče méně těžkopádnými avšak zároveň odolnějšími vůči poškození. Z toho vyplývá, že se mohou začít používat různé komplikovanější výpady a zároveň kryty - předtím se bojovníci mohli krýt, z důvodu nižší "trvanlivosti" zbraní, pouze štítem. Dalším výrazným posunem ve vývoji byl vznik obouručního meče a také kroužku kryjícího prsty připevněného k záštitě, který umožňoval snazší ovladatelnost. V pozdním středověku se z této původně výhradně šlechtické zbraně stává poměrně běžný bojový prostředek (Oproti třeba 10. století, kdy mohl člověk všechny meče v okruhu mnoha mil spočítat na prstech; aniž by byl mutant ) Všechny tyto skutečnosti nahrávají vzniku jednotlivých šermířských škol a vydávání publikací o šermu. Nejstarší dochována příručka tohoto typu pochází ze 14. století a jejím autorem je jistý pan Lichtenauer. Daleko známější (a dnešními šermíři i rádobyšermíři používanější) je ovšem o několik desetiletí mladší kniha Talhofferova. Tyto knihy prezentují styl boje zvaný německá šermířská škola; nedlouho poté vzniká zároveň škola italská a časem i španělská francouzská - ty už se však specializují na boj kordem - zbraní jež se vyvinula z mečů pro civilní použití. Výraz "civilní použití" je mimořádně důležitý: meč totiž v období před koncem středověku nekonal svou práci pouze v bitvě, ale také v mnoha jiných situacích. Z nich je nutné jmenovat především soudní souboj, jeden z takzvaných ordálů čili božích soudů, dnes označovaných termínem iracionální důkazní prostředky. Prvky bojové techniky popisované ve výše zmíněných knihám šermu byly určeny převážně pro soudní souboje. (Jak jistě účastníci dřeváren vědí, není v bitvě o vysokém počtu bojujících místo pro žádné vychytávky, komba či dodělávky) V šermířských knihách pozdního středověku je popisován boj s různými zbraněmi a kombinacemi i předměty sloužící původně k jiným účelům, meč však mezi tím vším hraje prim. Ovšem jen do té doby, než jej vystřídá jeho mladší bratr kord.

Nyní přichází na řadu poslední a zároveň nejdůležitější bod této sekce naší stránky. Zde je seznam některých knih a knížek vztahujících se ke středověkému válečnictví, kde vám vše vysvětlí mnohem lépe než moje maličkost:

Duby, Georges.: Neděle u Bouvines. 27. červenec 1214. Praha 1997.
Featherstone, D.: Válečníci a války ve starověku a středověku. Praha - Plzeň 2001.
Hradský J. - Habáň P.: Kouzlo chladných zbraní.Banská Bystrica 2001
Klučina, P. - Romaňák, A.: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. Díl I. 5. - 17. stol. Praha 1983.
Klučina P. a kol.: Od zbroje k stejnokroji. Praha 1988.
Šindelář, V.: Šermíři, rváči a duelanti. Praha 1996.